S Annou Maděričovou o začátcích věhlasné přehlídky, která letos slaví 50 let
Před padesáti lety se v Redutě ozvaly první dětské hlasy v rámci soutěže, která neměla v tehdejším Československu obdoby. Z prostého nápadu nadšené folkloristky se v Uherském Hradišti zrodil fenomén, který pro velký svět hudby i divadla objevil desítky talentů. Jaké byly krušné i úsměvné začátky „Slavíčka“, proč se v porotě občas těžko zachovávala vážná tvář a co musí mít v hrdle dítě, které chce v konkurenci stovek dalších uspět? Ohlédněte se s námi za půlstoletím tradice v rozhovoru s osobou, která byla u všeho podstatného.
Jaká byla prvotní myšlenka a okolnosti vzniku této přehlídky?
Začalo to zcela přirozeně. Tehdejší Okresní kulturní středisko v Uherském Hradišti mělo oddělení zájmové umělecké činnosti, které mapovalo kulturní aktivity v celém okrese. Protože se můj celoživotní koníček – lidová píseň a tanec – stal zároveň mou profesí, přišla jsem s nápadem zkusit vyhlásit pro děti soutěž ve zpěvu lidových písní. Vycházela jsem z představy, že existuje-li v našem okrese tolik folklorních souborů, muzik a k tomu i školní výuka zpěvu, mohl by takový projekt uspět.
Čerpala jste v té době někde inspiraci nebo šlo o zcela nový koncept?
V začátcích soutěže žádná podobná aktivita neexistovala – a to nejen v moravských regionech, ale ani v Čechách. Byli jsme v tomto směru průkopníky. Teprve v průběhu let vznikla celá řada regionálních soutěží jako břeclavská "O věneček z rozmarýnu Fanoše Mikuleckého", hodonínská „O stuhu Slávka Volavého“ nebo zlínská „Trnečka“. Po dvaceti letech trvání našeho „Slavíčka“ pak Folklorní sdružení založilo celonárodní soutěž „Zpěváček“ s finále ve Velkých Losinách. Je pro nás velkou vizitkou, že finalisté naší přehlídky tam získali první místo hned pětkrát. Soutěž pak zpopularizovaly také televize NOE Ostrava, Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN) nebo ČT Brno, kteří si nás pozvali do přímého přenosu populárního pořadu Dobré ráno.
Vzpomenete si na úplně první ročník? Jaký byl tehdy zájem a jak probíhala organizace?
První ročník byl vyhlášen prostřednictvím souborů a škol. Přihlášky byly velmi obecné – dítko si jednoduše vystálo frontu pod pódiem v Redutě, vystoupilo na jeviště a spustilo dvě vybrané písničky. První pokus byl vyhrazen jen pro 1.–5. třídu. Porotci tehdy měli co dělat, aby zachovali vážnou tvář, protože výběr písní byl mnohdy až komický. Kromě lidovek zněla dechovka, populár i táborákové a pionýrské písničky. Až v dalších letech se díky rodičům, vedoucím souborů a učitelům začala výběru písní věnovat náležitá pozornost.
Jak se od té doby proměnila pravidla a věkové kategorie?
Propozice se změnily v podstatě jen jednou, když jsme pro velký zájem vytvořili „nultou“ kategorii pro děti z mateřských škol. Také jsme museli po letech v předkolech rozdělit Uherskobrodsko a Uherskohradišťsko, protože už se nedalo pro velký počet soutěžících zvládnout vše časově najednou.
Když se podíváme na samotné výkony – co vůbec musí mít takový správný „slavíček“?
Základem je samozřejmě dobrá intonace a rytmus. Ale důležité je i to, aby dítě umělo předat radost ze zpěvu divákovi a vybralo si písničku, které vzhledem ke svému věku skutečně rozumí.
Prošla „Slavíčkem“ jména, která se později prosadila i v uměleckém světě?
V začátcích byla velkou poctou už jen nahrávka ve studiu a vydané LP se zpívajícími dětmi byla událost. Seznam jmen je dlouhý: zpěváci Jitka Málková, Petr Borovička, Gábina Pilátová, Marie Škubalová, bratři Bruštíkovi, ale i osobnosti z filmu a divadla jako Eva Josefíková, Kristina Maděričová a Kristýna Daňhelová. Slavíčkem si prošli i primáši muzik Marek Pavlica či Radim Snopek a trojnásobný vítěz verbířů ve Strážnici Jakub Tomala. Mnoho dalších dnes působí v hudebních uskupeních v zahraničí nebo učí na ZUŠ.
Jak důležitou roli hrála v historii soutěže odborná porota a doprovodné muziky?
Porotcům, kterých bylo nespočet, bych dala medaili za doživotní zásluhy. Byli to muzikanti a pedagogové zvučných jmen a jejich verdikt zásadně nikdo nezpochybňoval. Velký dík patří také cimbálovým muzikám jako Kunovjan, Hradišťan, CM Viléma Zahradníka, Ohnica, Dolina, Babica, Ženičky, CM Stanislava Gabriela, Pentlička, CM Pavla Štulíra nebo CM Vitaj a mnohým dalším, které děti doprovázely. Stejně tak hradišťskému Fonoklubu za zajištění nahrávek. Se „Slavíčkem“ jsem byla aktivně spojena 40 let a vždy jsem cítila velkou podporu ze strany Klubu kultury i Domu dětí a mládeže.
Kolik dětí se obvykle do jednotlivých ročníků hlásí a mají ty dnešní o folklor stále zájem?
I když nám archiv vyplavily povodně, z dochovaných materiálů od roku 1996 víme, že se počet pohybuje kolem 150 dětí na ročník, spíše i více. Zájem tedy rozhodně nepolevuje a každý mimořádný talent je stále velkým a radostným objevem.
Děkuji za rozhovor.
Adéla Tománková Kotková
