S batohem na zádech a palcem nahoru

Jiří Eibensteiner je cestovatel, který na kvantitu navštívených zemí nehledí, raději jde do hloubky a pod „kulturní pokličku“ daného místa. Z posledních patnácti let jich strávil polovinu na cestách. Třebaže si vyzkoušel život v Kanadě nebo na Novém Zélandu, jeho srdce patří rodnému Slovácku. I tady je ale často duchem jinde. „Někdy mám pocit, jakobych se z těch cest ani nikdy nevrátil,“ říká se zasněným pohledem ztraceným kdesi v dáli.

Již brzy se o své bohaté zážitky podělí s veřejností. Ve středu 8. dubna v 17.30 proběhne v Malém sále Kulturního domu UH jeho přednáška, která se zaměří na měsíční putování Marokem. Jiří vám zde všem, kdo budete mít chuť přijít (mladým lidem i zkušenějším dobrodruhům), ukáže, že k probádání orientálních měst, pouští i vysokých hor není potřeba závratný rozpočet, ale především otevřená náruč a odvaha vyrazit.

V následujícím rozhovoru se dozvíte, jak vypadaly jeho divoké začátky na Kavkaze, proč se opakovaně vrací na Zakarpatskou Ukrajinu a co ho žene neustále dál do neznáma.

Jak a kdy ses dostal k cestování, máš toulavé boty v genech?
Cestovat jsem začal už jako malý s mými rodiči. Jezdili jsme hodně po zemích českých a slovenských, po čundrech, každé léto jsme trávili v Beskydech u známých v maringotce uprostřed lesa, vyráželi jsme do Bílých Karpat a do Chřibů... základ tak byl daný. Když mi bylo zhruba patnáct, s klukama jsme hodili na záda bágly a toulali se po okolí Slovácka... sami, bez dozoru. To ale bylo víc o tom, kdo kolik vypije rumu, než že bysme šli za poznáním nebo si chtěli dát do těla. Když mi bylo jemně přes dvacet, poprvé jsem s báglem na zádech vyrazil dál... na Kavkaz, do Gruzie a do Arménie. Tam jsem s partou kamarádů zdolal horu Kazbek a malém tam umřel. Byli jsme ještě telata a věřili kamarádovi, co říkal, že na Kazbek lozí babky v sandálech. Ta hora má přes 5000 metrů. Vyšli jsme si bez jakékoliv aklimatizace a zkušeností. Když jsme scházeli dolů, zhoršilo se počasí. Já měl na sobě jen tenké kožené rukavice, jaké nosím do divadla, a plátěné kalhoty. To jsou ty začátky sbírání zkušeností naostro. Nicméně  tam mě tehdy poprvé učarovaly vysoké nadmořské výšky a touha po cestování a poznání jako taková.

Čím tě objevování jiných světů obohacuje?
To je otázka, na kterou stále hledám odpověď. Ale bude to nejspíš touha po svobodě, po doteku sebe sama, po doteku s přírodou... tam v horách a na opuštěných místech, která nejsou běžnému turismu ještě úplně objevena. Mám rád ten keruacovský, pohodový styl cestování. Postavím se k pangejtu, zvednu palec a nechám se unášet kulturou dané destinace. Když se dnes podívám na mapu světa a vzpomenu si na všechny ty výlety, cítím klid, protože vím, že svět ještě není tak hrozné místo, jak se píše na zpravodajských portálech. Mnohé hrůzy se sice skutečně dějí, ale když pak dorazíš někam na jiný kontinent, k jiném náboženství, obyvatelé vypadají jinak, kultura je jiná, ve výsledku zjistíš, že lidi jsou na celém světě stejní. Chovají se k tobě vstřícně a mile, nabídnou ti nocleh, společné chvíle, pozvou tě na kávu a ty se tetelíš, protože víš, že svět se ještě tolik nezbláznil.

Máš spočítané, kolik zemí jsi navštívil?
Nemám. Bude to přibližně čtyřicítka. Ale nejsem úplně ten typ, který honí čísla. Mám kamaráda, který jich projel sto dvacet. Stačí ale, když vyrazíš na čtrnáct dnů autem na euro-trip a můžeš protestovat klidně deset zemí. V každé strávíš dva až tři dny a pojedeš zase dál. To já zůstávám v té jedné destinaci klidně měsíc. Chci objevit i její skrytá zákoutí, pobýt s místními lidmi, dostat se hluboko pod „kulturní pokličku“. Nehoním čísla na kvantitu, jedu spíše na kvalitu. Proto to „mé číslo“ není úplně honosné.

Je tvoje potřeba cestování svým způsobem i útěkem před realitou?
Nevím, jestli útěkem před realitou nebo před sebou samým. (smích) Ale vlastně ano. Když lozím po horách, snažím se trable a problémy nechávat dole v údolí. Neberu si je s sebou nahoru. Čím je ale člověk starší a zkušenější, tím hůř se to realizuje. Myslela bys, že to bude snazší, když máš nějakou tu zkušenost. Ale ony ty problémy s věkem jaksi přibývají a hůř se filtrují. Platí ale, že když jsem nahoře, odpočívám od lidí, od toho sociálna, kterého mám docela dost. Den co den jsem pořád někde s někým, což mám rád a k životu to i potřebuju. Takže odpověď na tvou otázku – nejspíš asi utíkám před shonem dnešní uspěchané doby, kterou bohužel vidím, kdykoliv vyjdu z domu.

Vydrží ti euforie z cest pod kůží dlouho nebo rychle vyprchá a hned potřebuješ nové plány?
Za posledních patnáct let jsem na cestách strávil zhruba sedm roků. A tím, že cestuju na stopa s báglem a se stanem, každý den se mi mění scenerie. Netrávím čtrnáct dnů na jednom místě, jsem neustále v pohybu, chodím pěšky po horách, stopuju... A vjemů a zážitků je pak tolik, že ta euforie je pořád ve mně. Někdy mám pocit, jako bych se z těch cest ani nikdy nevrátil. Mám je vryté pod kůží a toho se asi už nikdy nezbavím.

Vracíš se rád na stejná místa nebo potřebuješ stále nové a nové výzvy?
Potřebuju obojí. Místa, které mám rád a kam se vracím, to je Zakarpatská oblast na Ukrajině – učarovala mně už jako osmnáctiletému klukovi a vracím se tam pravidelně minimálně jednou ročně. Tamní horské hřebeny jsou pro mě čímsi speciální. Je tam energie, která mě láká zpátky. Často se vracím také na Balkán. Nebo do Bosny a Hercegoviny, kde lidé žijí rytmem jakési větší pohody a menšího spěchu a nezapomněli ještě na základní lidské hodnoty. A pak potřebuju i nové výzvy, abych ono poznání ještě trochu rozšířil za hranice toho, co už v sobě mám.

Jak se v cizích zemích dorozumíváš, vystačíš si s angličtinou?
Angličtinu ovládám naštěstí poměrně dobře. To jsem se ale naučil až na cestách. Ve škole jsem nebyl vzorný student. Nikdy mě to nebavilo. To až cesty mi otevřely jazykové schopnosti. A žádný jiný jazyk vlastně neovládám tak, abych si byl jistý nějakou plynulostí řeči. Angličtina je ale nejuniverzálnější a tím i to nejlepší, co může člověk umět. Když ale někde v horách potkám Berbery, Beduíny v poušti nebo nomády, ti angličtinu neovládají a ani to není překážka. Protože mám ruce a nohy, mám úsměv, mám gestikulací těla, mám tužku a papír… a ono to stačí. A to je na tom také to pěkné. Často mi lidé říkají: „Vy se máte, že můžete cestovat, protože znáte jazyk.“ Ale já jim vždycky odpovídám, že cestování nejsou lekce konverzace.

Na tolika cestách se určitě zrodilo mnoho přátelství, vydrží takové vztahy?
Vydrží. I když někde strávím dva tři dny, vyměníme si e-maily nebo sociální sítě, tu a tam si napíšeme, s odstupem času třeba méně často, ale přátelství přetrvává. Nejvíce přátelství ale logicky vzniká tam, kam se člověk vrací. Jako v oné Zakarpatské oblasti na Ukrajině, o které jsem mluvil. Tam v Koločavě, což je nejznámější dědina, kterou proslavil Ivan Olbracht a Nikola Šuhaj loupežník, tam mám kamarády, kteří mě pokaždé vítají, jako bych přijel domů.

Jak si vlastně vybíráš kam se vydat? Plánuješ, studuješ, načítáš... nebo to spíše necháváš osudu a intuici?
To je taky různé. Ale úplně moc neplánuju. Někdy je to ze den na den. Řeknu si, že teď mám týden volno, je to už rok, co jsem nebyl v Bosně, a protože mám ten exotický, orientální jih strašně rád, prostě zvednu palec, nebo dnes už i sednu do káry a jednoduše si tam zajedu. Pokud už ale chystám větší expedici do vysokých hor někam do střední Asie, nad tím už musím dumat samozřejmě o něco víc. Obvykle to vypadá tak, že mám naplánovaný měsíc cestování – vím, že příslušná země je takhle veliká, že na severu jsou velké hory, čímž pádem tam chci, že na jihu je moře nebo jezero, kde se chci okoupat, vím, že během měsíce můžu nastopovat úplně na pohodu pět až sedm tisíc kilometrů a pak už si jen vybírám místa, která mě zajímají. Jestli někde zůstanu den nebo čtyři, to předem úplně nedokážu odhadnout. Ale mám hrubý itinerář toho, co chci objet. A vím, že za ten měsíc to jsem schopný objet.

Našel jsi na světě místo, kde bys chtěl zůstat, kde bys měl pocit, že tam je to tvoje „doma“?
Našel, je to tady na Slovácku. Můj prapradědeček byl Rakušák. Můj pradědeček se narodil na českoněmeckém pomezí. Dědeček v Milevsku v Jižních Čechách a odtud byl vyslaný do Uherského Hradiště na vojnu a našel si tu babičku. A tak započal náš rod tady na Slovácku. Takže ona je to velká náhoda, kdy a kam to člověka zavane. Mě to zaplať pánbůh zaválo sem. A proto kdykoliv jsem vyjížděl na své výlety, ať to bylo na týden nebo na roky, nikdy jsem neměl ambici hledat nové místo jako domov. Vždycky jsem věděl, že se vrátím. Věděl jsem, kde mě půda dává to, že když se dotknu trávy, promlouvá ke mně jinak, protože je to půda, která mě zplodila. Jen jsem zkrátka potřeboval „chvíli“ vypadnout na zkušenou.

Opravdu jsi se nikde jinde na světě necítil jako „doma“?
Vždycky jsem cítil, kde to svoje „doma“ mám. Je ale pravda, že mám asi další tři místa, která bych také nazval svým domovem. A to je ona milovaná Zakarpatská oblast na Ukrajině. Pak západní pobřeží Kanady, kde jsem dva roky žil na malém ostrově v Pacifiku. A do třetice na Novém Zélandu, kde jsem strávil téměř rok svého života na farmě, kam mě na stopa vzal místní farmář a během prvních pěti minut mě přijal za svého. Makal jsem pak pro něj s motorovkou v lese, natíral mu chalupu... Měl devět dětí a mě v podstatě adoptoval za desátého syna.

Přednáška v Klubu kultury bude lákavá zejména pro mladé – doporučil bys jim svoji cestu – vzít baťůžek na záda a procestovat svět a najít mnoho nového a třeba i sebe?
Na sto procent! Bude to přednáška o mém měsíčním putování Marokem, kde jsem jednoduše stopoval s báglem na zádech, protože jinak to ani neumím, což může být právě pro mladé lidi výzva. Strávil jsem tam měsíc, nastopoval šest tisíc kilometrů, zdolal vysoké kopce, prošel poušť, navštívil orientální města, opuštěné oblasti v horách, kam nevím, jestli vůbec kdy někdo vkročil… a celé mě to "sakum prdum" vyšlo na dvanáct tisíc korun včetně letenek, pojištění, jídla i nějakých těch dárečků. Takže ano, může to být inspirace pro mladšího člověka, který má možná strach, možná si myslí, že ho to bude stát strašný ranec peněz, takto ale zjistí, že se bát vůbec nemusí. Protože není nic snazšího než si sbalit bágl a s otevřenou náručí někam vyrazit. Ty ostatní věci pak už chodí samy.

Tvá nejbližší plánovaná cesta směřuje právě opět do Maroka a tam s tebou mohou vyrazit i další zájemci… třeba právě ti, které zláká tvá dubnová přednáška v Klubu kultury. Co takový výlet obnáší?
Aktuální osmidenní výlet do Maroka je zaměřený zejména na výstup na Jebel Toubkal (4 167 m n. m.), což je nejvyšší hora severní Afriky, potažmo Vysokého Atlasu. Nejprve jemně nasajeme onu zvláštní evropsko-orientální architekturu, poté se přesuneme do Marrákeše a omrkneme domečky čtveratého tvaru uplácané z bahna a půvabné blízkovýchodní trhy. Odtud přejdeme do horské dědinky Imlil a půjdeme horským údolím pod Jebel Toubkal do výškového tábora. A z něj budeme zdolávat onen samotný vrchol. Koho by taková cesta lákala, najde mě v Cafe Portal na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti... u výtečné kávy tu probereme všechno potřebné.

Děkuji za inspirativní rozhovor.
Adéla Tománková Kotková