Musica: Talentinum FBM Zlín (prémie)

Karolína Žáková ‑ cello, Marie Horáková ‑ lesní roh, Jan Novák - housle, David Švec ‑ dirigent a Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín

Podpora nastupující generace interpretů tvoří jeden z pilířů činnosti Filharmonie Bohuslava Martinů. Zlínský symfonický orchestr se dlouhodobě profiluje jako klíčový partner projektů, které mladým umělcům usnadňují jejich první kroky na cestě k profesionální dráze. Mezi tyto iniciativy patří především Talentinum, mezinárodní nesoutěžní festival mladých koncertních umělců, který mladým hudebníkům nabízí unikátní příležitost vystoupit po boku profesionálního tělesa, osvojit si nezbytnou pódiovou zkušenost a v plné šíři představit svůj interpretační potenciál.

Od svého založení v roce 1972 se Talentinum etablovalo jako neodmyslitelná součást kulturního života Zlína i celého regionu. Festival pravidelně hostí mimořádné talenty nejen z Evropy, ale i ze zámořských zemí, jako jsou Brazílie, Japonsko, Jižní Korea, Kanada či USA. Za více než půlstoletí své existence přivítal řadu osobností, které dnes formují tvář světové hudební scény – od klavíristů Igora Ardaševa a Iva Kahánka přes hornistu Radka Baboráka a houslistu Václava Hudečka až po dirigenty Jakuba Hrůšu či Tomáše Netopila. Talentinum tak nejen akceleruje kariéry mladých umělců, ale skrze mezinárodní kulturní výměnu trvale obohacuje společenský prostor.

***

Program:

Antonín Dvořák: Polonéza Es dur (6´)

Bohuslav Martinů: Koncert č. 1 pro violoncello a orchestr, H.196 (29´)

I. Allegro moderato

II. Andante moderato

III. Allegro

* přestávka *

Jiří Pauer: Koncert pro lesní roh a orchestr (18´)

I. Allegro patetico

II. Andante

III. Allegro giocoso

Josef Suk: Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24 (25´)

Karolína Žáková, violoncello

Violoncellistka Karolína Žáková (*1999) se v současné době nachází ve fázi intenzivního rozvoje svého uměleckého profil v rámci magisterského studia na Conservatoire National Supérieur v Lyonu u prof. Anne Gastinel. Své předchozí vzdělání získala na Haute école de musique de Genève ve třídě prof. Denise Severina a bakalářské studium završila také na pražské AMU u prof. Miroslava Petráše. Rozhled si dále rozšiřovala během stáže v Kodani a účastí na četných mistrovských kurzech u zahraničních violoncellistů, jako jsou Jens Peter Maintz či Alisa Weilerstein.

Na domácí soutěžní scéně na sebe upozornila mimo jiné vítězstvími v mezinárodní soutěži O cenu Gustava Mahlera v Jihlavě či úspěchy na soutěži Pro Bohemia Ostrava. Jako sólistka se představila publiku za doprovodu PKF–Prague Philharmonia, Janáčkovy filharmonie Ostrava či Filharmonie Hradec Králové. Kromě sólové dráhy se soustavně věnuje komorní hře, v níž měla možnost spolupracovat s umělci jako Ori Kam či François Dumont. Její dosavadní úsilí směřuje k dosažení stylové čistoty a technické připravenosti pro náročný profesionální provoz. Pro svůj debut v rámci festivalu Talentinum si vybrala první violoncellový koncert Bohuslava Martinů, v němž může zúročit své dosavadní studijní i pódiové zkušenosti.

Marie Horáková, lesní roh

Rodačka z Kroměříže Marie Horáková (*2006) představuje nastupující generaci českých hráčů na lesní roh. Své studijní povinnosti v současné době dělí mezi Konzervatoř Brno a Janáčkovu akademii múzických umění, kde studuje pod vedením prof. Jindřicha Petráše. V interpretačních soutěžích se jí daří pravidelně obsazovat přední příčky; je držitelkou ocenění ze soutěží Pardubické dechy, Pro Bohemia Ostrava či Mezinárodní soutěže v Brně. Za mezinárodní úspěch zásadního významu lze považovat její postup do semifinále prestižní soutěže Pražské jaro, kde se pro bojovala mezi třináct nejlepších hornistů světa.

Aktuálně rozvíjí své orchestrální dovednosti jako členka Orchestrální akademie České filharmonie a působí také v hornové skupině Filharmonie Bohuslava Martinů. Orchestrální zkušenosti získala také jako externistka, spolupracovala například se Solistes Européens Luxembourg, Plzeňskou filharmonií, Českou studentskou filharmonií či Moravským divadlem Olomouc. Její úsilí bylo podpořeno získáním stipendia YAMAHA Music Europe Foundation. V aktuální sezóně realizuje sólová vystoupení s Moravskou filharmonií Olomouc a též s Filharmonií Bohuslava Martinů; v Pauerově Hornovém koncertu dostane příležitost demonstrovat svůj měkký, zpěvný tón a brilantní nástrojovou techniku.

Jan Novák, housle

Houslista Jan Novák (*2006) zahájil svou hudební cestu v Mladé Boleslavi a v současné době pokračuje ve studiu na Pražské konzervatoři u prof. Jiřího Fišera. K jeho dosavadním nejvýraznějším úspěchům patří zisk 2. místa na Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara, kde v silné konkurenci obdržel i několik dalších ocenění. Pravidelně se účastní mistrovských kurzů pod vedením světových virtuózů, jako jsou Gil Shaham či Leonidas Kavakos, a je vítězem mistrovské Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích z roku 2023.

Jako sólista měl možnost spolupracovat s tělesy jako PKF–Prague Philharmonia, Jihočeská filharmonie či Severočeská filharmonie Teplice. Účinkoval také na festivalech Dvořákova Praha či Svátky hudby v Praze, kde se představil po boku zkušenějších kolegů, například houslisty Václava Hudečka či klavíristy Marka Kozáka. Vedle klasické ho repertoáru spolupracuje s ansámblem Barocco sempre giovane, s nímž se věnuje interpretaci starší hudby. Jeho interpretační styl se opírá o precizní techniku a ušlechtilý tón, který mu umožňuje plně využít zvukových kvalit jeho mistrovského nástroje od Františka Kříže z roku 1934. Na festivalu Talentinum se představí v provedení Sukovy Fantazie g moll, která klade na sólistu extrémní technické i výrazové nároky.

David Švec, dirigent

studoval hru na klavír a dirigování nejprve na Konzervatoři v Českých Budějovicích a poté na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (dirigování u prof. J. Zbavitele a doc. L. Mátla, klavír u doc. D. Velebové). V únoru 2000 se účastnil mistrovských dirigentských kurzů u Sira Colina Davise v Drážďanech, v roce 2002 absolvoval studijní pobyt na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni (u prof. L. Hagera). V roce 2004 získal v mezinárodní soutěži Belvedere ve Vídni cenu Bösendorfer Preis v kategorii Opera coaching.

Jako klavírista již od roku 1998 spolupracoval s Pražským komorním orchestrem, je vyhledávaným komorním hráčem, natočil řadu snímků na CD i pro Český rozhlas. Pravidelně spolupracuje s předními českými pěvci, v minulosti dlouhodobě se sopranistkou Evou Urbanovou, nyní především s basbarytonistou Adamem Plachetkou nebo sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. S oběma kromě mnoha koncertů natočil i písňová CD - v roce 2021 s Kateřinou Kněžíkovou album Fantasie a v roce 2024 s Adamem Plachetkou album Evening songs se známými i neznámými večerními písněmi českých skladatelů. Stále se ale profiluje i jako sólový hráč – nejnovějším pianistickým počinem je CD nahrávka Gershwinovy Rhapsody in Blue s Jihočeskou komorní filharmonií, vydaná v prosinci 2025.

Již během studia působil v Janáčkově opeře v Brně, kde dirigoval řadu operních i baletních titulů. V září 2003 potom nastoupil do opery pražského Národního divadla, kde je od roku 2011 ve stálém dirigentském angažmá. V Národním divadle se představil za dirigentským pultem v desítkách převážně operních inscenací (mimo jiné Kouzelná flétna, Don Pasquale, Prodaná nevěsta, Hry o Marii, Jakobín, Únos ze serailu, Don Giovanni, Nápoj lásky, Pelleas a Melisanda, Čarokraj, Popelka, Juliette, Tosca, Výlety páně Broučkovy, Čert a Káča, Rusalka), ale i v řadě baletních představení (Othello, Popelka, Šípková Růženka, Fancy Free, Svěcení jara, Leonce a Lena). V Národním divadle nastudoval i řadu titulů v české premiéře (například v roce 2016 Noemovu potopu Benjamina Brittena, v roce 2019 opery Michaela Nymana Letters, Riddles and Writs a Stevena Stuckyho The classical style, v roce 2023 potom Tuttifäntchen (v českém překladu LouTkáček) Paula Hindemitha. Mezi zajímavé a málo známé tituly patřila i novodobá premiéra opery Jaroslava Křičky Bílý pán v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě v roce 2021 či první české uvedení Rossiniho opery Mojžíš a faraon v únoru 2026 též v Ostravě.

V roce 2022 se stal šéfdirigentem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, nastudoval zde nová uvedení Mozartovy Kouzelné flétny, Dvořákova Jakobína, Pucciniho Madama Butterfly, Michnovy Loutny české nebo nejnověji v lednu 2026 Deníku Anne Frankové Grigorije Frida, z baletů Prokofjevovu Popelku a scénické uvedení Dvořákových Slovanských tanců, koncertně potom Verdiho Requiem, Martinů Kytici, Orffova Carmina Burana nebo Dvořákovu Stabat mater. Jedním z jeho prvních počinů v tomto divadle bylo i scénické provedení Händelova oratoria Mesiáš na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, které bylo v srpnu 2023 zaznamenáno Českou televizí a společností Unitel distribuováno do celého světa.

Často spolupracuje jako dirigent i s mnoha českými symfonickými orchestry, jak na koncertních pódiích, tak se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v jeho nahrávacím studiu.

Ze zahraničních hostování lze uvést zejména spolupráci na nastudování oper Její pastorkyňa v barcelonském Teatro Liceo, Věc Makropulos v Opera national de Paris, ve Wiener Staatsoper a v Lyonu, Liška Bytrouška ve Vídni, v Lyonu a v Glyndebourne, Rusalka v Barceloně, v Paříži a v Theater an der Wien, Káťa Kabanová na Salzburger Festspiele. Od roku 2017 spolupracuje též se Slovinským národním divadlem v Lublani, kde v únoru 2019 nastudoval novou inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty, v únoru 2020 potom operu Luisa Miller G.Verdiho.

V roce 2014 vytvořil pro nakladatelství Bärenreiter nový klavírní výtah Janáčkovy opery Věc Makropulos, který byl poprvé použit při nastudování této opery v Bayerische Staatsoper v Mnichově.

Od roku 2025 vyučuje dirigování orchestru na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

Filharmonie Bohuslava Martinů

Filharmonie Bohuslava Martinů (založena roku 1946) je profesionálním symfonickým orchestrem sídlícím v Kongresovém centru Zlín. Repertoár tělesa sestává nejen ze stěžejních symfonických děl, ale patří do něj i skladby přesahující oblast vážné hudby jako šanson, jazz, rock, pop nebo hudba filmová. Filharmonie Bohuslava Martinů pořádá každoročně více než stovku koncertů a pravidelně spolupracuje s mnoha předními českými i zahraničními dirigenty (Petr Altrichter, Jakub Hrůša, Tomáš Hanus, Tomáš Netopil, Stanislav Vavřínek, Jakub Klecker, Vojtěch Spurný a mnoho dalších). Od sezony 2021–22 je jejím šéfdirigentem Robert Kružík, hlavními hostujícími dirigenty jsou Leoš Svárovský a Tomáš Brauner.

Orchestr spolupracoval s řadou významných umělců, jakými jsou např. Mstislav Rostropovič, Daniel Schafran, Mischa Maisky, Vadim Repin, Jennifer Larmore, Eugen Indjić, Sergej Krylov, Josef Suk, Eva Urbanová, Magdalena Kožená nebo Adam Plachetka. V posledních letech s Filharmonií Bohuslava Martinů vystoupili kupř. Rolando Villazón, Montserrat Caballé, Olga Peretyatko, Joseph Calleja, Angela Gheorghiu, Fazil Say, Pretty Yende, Piotr Beczała, Olga Scheps, Baiba Skride ad.

Orchestr koncertuje takřka po celé Evropě i ve světě (2016 a 2018 turné v Indii, 2017 Jižní Korea). Již od roku 1972 je zlínská filharmonie pořadatelem ojedinělého mezinárodního festivalu mladých koncertních umělců Talentinum, rovněž organizuje podzimní mezinárodní hudební festival Harmonia Moraviae. Nemalou pozornost věnuje Filharmonie Bohuslava Martinů podpoře tvorby mladých českých hudebních skladatelů a taktéž hudebnímu vzdělávání veřejnosti napříč generacemi.

***

Rok 1879 představoval v životě ANTONÍNA DVOŘÁKA (1841–1904) období mimořádného tvůrčího rozmachu i definitivního mezinárodního uznání. Po úspěchu první řady Slovanských tanců se postupně stával vyhledávaným autorem a jeho umění začalo reprezentovat českou kulturu i na předních evropských pódiích. Právě v závěru tohoto šťastného roku, v krátkém rozmezí mezi 20. a 24. prosincem, vznikla Polonéza Es dur. Skladatel ji vytvořil na žádost plesového výboru Akademického čtenářského spolku v Praze, což byla v tehdejší monarchii jedna z nejvýznamnějších institucí českého intelektuálního života. Dílo o délce přibližně šesti minut zaznělo poprvé 6. ledna 1880 při slavnostním zahájení plesu zmíněného spolku. Kompozice nese osobní věnování tehdy dvanáctileté Marii Nedbalové, starší sestře Dvořákova pozdějšího žáka, skladatele a dirigenta Oskara Nedbala. Přestože se jedná o hudbu určenou pro konkrétní společenskou událost, Dvořák jí vtiskl vysoké umělecké parametry příznačné pro jeho tehdejší symfonickou sazbu.

Polonéza Es dur je vystavěna na klasickém třídílném půdorysu s výrazným kontrastem nálad. Krajní oddíly v tónině Es dur vyzařují slavnostní jas umocněný bohatou instrumentací se zářivými žesti a jiskřivým rytmem bicích nástrojů. Prostřední část, Trio, naopak nabízí zklidnění v podobě lyrické kantilény dřevěných dechů a jemných smyčcových linií. Opus jako celek mistrně spojuje noblesu tradičního tance s melodickou invencí, která definuje autorovo takzvané slovanské období.

Zatímco Dvořákova Polonéza evokuje lesk pražských salonů konce století, následující opus přenese posluchače do víru meziválečné Paříže. Právě tam začal BOHUSLAV MARTINŮ (1890–1959) formovat svůj osobitý kompoziční styl, v němž se úcta k barokní tradici potkává s moderní zvukovou barevností. Ve francouzské metropoli se pak zčásti rodilo dílo, které postupně vedlo ve vznik skladatelova prvního Koncertu pro violoncello. Prvotní podoby doznalo v roce 1930, tedy v době, kdy byl Martinů přímo fascinován principy a prvky barokní hudby. Premiérového uvedení se skladba dočkala již ke konci roku následujícího, kdy ji v Berlíně uvedl katalánský violoncellista Gaspar Cassadó za doprovodu malého komorního orchestru. S celkovým obsazením doprovázejícího ansámblu však Martinů nebyl spokojen. O devět let později proto upravil orchestrální složku pro vetší nástrojové uskupení a toto nové znění věnoval francouzskému violoncellistovi Pierru Fournierovi. Když pak po patnácti letech Martinů uslyšel v pařížském rozhlase nahrávku této verze, přepadlo jej doslova zděšení! Hutná orchestrace díla se mu ani trochu nezamlouvala, a aby odkryl jasnější a průzračnější barvy, přistoupil k novému, tentokrát již k druhému přepracování. Tato definitivní podoba vznikla v roce 1955.

Koncert pro violoncello č. 1 Bohuslava Martinů je třívětou kompozicí zachovávající standardní tempové schéma rychle – pomalu – rychle. Sestává z úvodního energického Allegro o dvou kontrastních myšlenkách, jež poskytují výrazný prostor sólovému nástroji, dále poněkud nostalgického, avšak výrazově velmi bohatého Andante, a závěrečného finále se střední volnou pasáží a sólovou kadencí jakožto krátkou připomínkou prostřední věty.

JIŘÍ PAUER (1919–2007) patřil k nejvýraznějším osobnostem české hudební kultury druhé poloviny 20. století. Jeho tvorba, hluboce zakořeněná v české tradici a obohacená o podněty neoklasicismu, se vyznačuje srozumitelností, formální vytříbeností a mimořádným smyslem pro možnosti jednotlivých nástrojů. Právě Koncert pro lesní roh a orchestr z roku 1957 je v tomto ohledu mistrovským dílem, které dodnes tvoří pilíř světového repertoáru pro tento nástroj. Impulsem k jeho vzniku se stala Pauerova úzká profesní i lidská vazba na tehdejší hornovou špičku. Koncert je připsán legendárnímu hornistovi Miroslavu Štefkovi, tehdejšímu prvnímu hráči České filharmonie. Pauer při psaní partu přímo počítal se Štefkovými interpretačními přednostmi, jeho suverénní technikou a měkkým, zpěvným tónem. Výsledkem je dílo, které sice klade na sólistu extrémní nároky, ale činí tak způsobem, který dává vyniknout přirozené kráse a heroickému charakteru lesního rohu.

Koncert je vystavěn na klasickém třívětém půdorysu. Úvodní věta zaujme svou energií a jasnou tematickou strukturou; sólový nástroj zde vystupuje v roli virtuóza i partnera orchestru v bohatém dialogu. Prostřední věta je lyrickým srdcem celého díla. Pauer v ní využívá přirozené zpěvnosti nástroje v širokých, emocionálně hlubokých frázích, které připomínají až operní kantilénu. Finále přináší uvolnění, vtip a rytmickou hravost. Je to věta plná jasu a technického ohňostroje, která ústí v triumfální závěr. Skladba byla poprvé uvedena 19. února 1958 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Sólového partu se ujal adresát díla Miroslav Štefek, kterého doprovodila Česká filharmonie pod vedením Karla Ančerla, jednoho z nejvýznamnějších dirigentů té doby. Od té chvíle se Pauerův koncert stal neodmyslitelnou součástí koncertních pódií i mezinárodních soutěží od Evropy až po Japonsko.

Sepětí kompoziční práce s aktivní interpretací provází dějiny hudby od nepaměti. Podobně jako u Bohuslava Martinů (houslisty České filharmonie) či Antonína Dvořáka (v mládí violisty Prozatímního divadla), hluboká znalost smyčcových nástrojů často formovala skladatelův rukopis. V případě JOSEFA SUKA (1874–1935) však lze hovořit o celoživotní symbióze, neboť housle provázely tohoto benešovského rodáka prakticky po celý život.

JOSEF SUK studoval hru na housle na Pražské konzervatoři a již v průběhu studií, přesněji roku 1892, založil se svými třemi spolužáky proslulé České kvarteto. Toto první plně profesionální české komorní těleso se postupem času vypracovalo v jedno z nejrespektovanějších uskupení svého druhu a jeho renomé dalece přesahovalo hranice Čech. Nepřekvapí tedy, že České kvarteto za celou svoji historii (1892–1934) absolvovalo na čtyři tisíce vystoupení, a to takřka po celé Evropě. Stojí za doplnění, že vůbec první zahraniční umělecká cesta tohoto souboru směřovala do Vídně. Dle dochovaných zpráv si tehdejší zahraniční premiéru Českého kvarteta nenechala ujít řada významných osobností vídeňského hudebního života, přičemž mezi posluchači údajně nechyběl ani skladatel Johannes Brahms. Zbývá dodat, že Josef Suk v tomto tělese působil na pozici druhého houslisty po dobu více než čtyřiceti let. V roce 1933 jej zdravotní důvody přinutily České kvarteto opustit, a následujícího roku pak tento soubor zanikl.

Josef Suk je autorem mnoha kompozic, v nichž poskytl zásadní prostor sólovým houslím. K nejvýznamnějším a zároveň umělecky nejhodnotnějším bezpochyby patří Fantazie pro housle a orchestr g moll, na níž její autor pracoval v průběhu roku 1902. V roce následujícím se pak ke skladbě znovu vrátil, aby ji v mnohých směrech zjednodušil. Tímto se Sukovi podařilo docílit vytvoření kompaktního celku, v němž není sólový hlas překrýván zvukem orchestru, ba naopak oba uvedené elementy působí v dokonalé symbióze a ve vzájemném dialogu. Ačkoli je Fantazie g moll opusem komponovaným ve formě volné jednověté skladby, ve své podstatě se jedná o houslový koncert, který navíc na sólistu klade ty nejpřísnější nároky. I přes svou mimořádnou technickou obtížnost (či snad právě proto) je opusem, který se díky neobyčejné umělecké kvalitě stal trvalou stálicí repertoáru mnoha světových houslistů.